top of page

Řekněme "ano" plynutí života

Pokud naši rodiče neuměli řešit své životní a vztahové situace,

jsme na takový stav zvyklí.

Máme návyk na zacyklení.

Je pro nás normální, že se nikdy nic nevyřeší.

Stále znovu opakujeme vzorce svých rodičů i ty své:

hádky, ukřivděnost, vzdor, touhu po pomstě,

bezmoc, poslušnost,

toužení po ideálu, chvilkové útěky k dočerpání energie

a znovu hup do zacyklení.

Jakmile nám někdo ukáže, že navzdory vzbouřeným emocím

se věci dají řešit dohodou,

že mohou mít smírné a dobré zakončení,

že normální je, že se problémy nevlečou,

ale svižně vyvíjejí a řeší, že se život může

rovnoměrným tempem hezky rozvíjet a jaký je to pocit,

něco se v nás změní.

A jakmile nám ještě dojde, že jsme dospělí, tedy

že nejsme nezletilé, závislé děti,

že nejsme závislí na rodičích, na silné životodárné postavě,

že můžeme žít šťastně bez stávajícího partnera

a začínáme se orientovat i na další lidi,

pak vystupujeme ze zacyklení.

Vystupujeme z malého prostůrku dětského světa,

ze světa fixace na jedinou osobu,

který se točil kolem toho,

kolik bodů jsem nahrál na „rodiče“,

jak dobře jsem se dokázal vyhnout nejhoršímu

a že náš vztah trvá, ať je jakýkoliv.

Najednou jsme schopní mluvit otevřeně.

Přijmout, že se druhý zlobí.

Přijmout, že se cítí zraněně.

Přijmout, že útočí.

Přijmout, že se odtáhne.

A víme, že buď se nám podaří vztah znovu rozproudit

anebo půjdeme dál bez něj, protože už se nespokojíme

s přežíváním v zacyklení.

Spojení se životem se pro nás stává

nejvyšší hodnotou.

Vždy když se pak ohlížíme na uplynulý měsíc nebo rok,

díváme se především na to, ve kterých bodech

jsme ustrnuli a kde leží kameny, které je potřeba

odvalit z cesty, aby se řeka života znovu

melodicky rozproudila.

Už víme, jaký je to pocit žít v proudu života

a chceme to.



Comments


Archiv
Sledujte Ivetu
  • YouTube
  • Facebook App Icon
  • Instagram
  • LinkedIn
  • SoundCloud
bottom of page