Řekněme "ano" plynutí života
Pokud naši rodiče neuměli řešit své životní a vztahové situace,
jsme na takový stav zvyklí.
Máme návyk na zacyklení.
Je pro nás normální, že se nikdy nic nevyřeší.
Stále znovu opakujeme vzorce svých rodičů i ty své:
hádky, ukřivděnost, vzdor, touhu po pomstě,
bezmoc, poslušnost,
toužení po ideálu, chvilkové útěky k dočerpání energie
a znovu hup do zacyklení.
…
Jakmile nám někdo ukáže, že navzdory vzbouřeným emocím
se věci dají řešit dohodou,
že mohou mít smírné a dobré zakončení,
že normální je, že se problémy nevlečou,
ale svižně vyvíjejí a řeší, že se život může
rovnoměrným tempem hezky rozvíjet a jaký je to pocit,
něco se v nás změní.
…
A jakmile nám ještě dojde, že jsme dospělí, tedy
že nejsme nezletilé, závislé děti,
že nejsme závislí na rodičích, na silné životodárné postavě,
že můžeme žít šťastně bez stávajícího partnera
a začínáme se orientovat i na další lidi,
pak vystupujeme ze zacyklení.
Vystupujeme z malého prostůrku dětského světa,
ze světa fixace na jedinou osobu,
který se točil kolem toho,
kolik bodů jsem nahrál na „rodiče“,
jak dobře jsem se dokázal vyhnout nejhoršímu
a že náš vztah trvá, ať je jakýkoliv.
…
Najednou jsme schopní mluvit otevřeně.
Přijmout, že se druhý zlobí.
Přijmout, že se cítí zraněně.
Přijmout, že útočí.
Přijmout, že se odtáhne.
A víme, že buď se nám podaří vztah znovu rozproudit
anebo půjdeme dál bez něj, protože už se nespokojíme
s přežíváním v zacyklení.
…
Spojení se životem se pro nás stává
nejvyšší hodnotou.
Vždy když se pak ohlížíme na uplynulý měsíc nebo rok,
díváme se především na to, ve kterých bodech
jsme ustrnuli a kde leží kameny, které je potřeba
odvalit z cesty, aby se řeka života znovu
melodicky rozproudila.
Už víme, jaký je to pocit žít v proudu života
a chceme to.
Comments