O osobních hranicích
Dítě, jehož právo na spontánní projev a vlastní názor
je rodiči utlačováno anebo je dítě zneužíváno
k uspokojování potřeb rodičů,
(převezme domácnost za zaneprázdněnou maminku,
dělá mamince zpovědníka jejího zklamání s otcem
anebo obecně jejích milostných nebo životních zklamání,
musí se starat o babičku, o mladšího sourozence,
pro maminčin klid se nesmí rozzlobit,
ani když se mu děje bezpráví... )
si nevytvoří své hranice
Vždy je pak vedeno zájmem něčeho nebo někoho zvenčí,
věcí, které se prostě musí nebo nesmí dělat
ve smyslu principů nesobeckosti, nezištné obětavé pomoci,
popření sebe sama
...
Když se začíná ze svého nastavení uzdravovat,
prochází zkouškami
Situacemi, kdy už chápe, že se málo stará o své potřeby,
že je lehce manipulovatelný různými výtkami,
pocitem ohrožení nebo studu
a začíná cítit potřebu a už i sílu
zformovat si své hranice
A po čase, když jde všechno dobře,
dokonce může začít mít vyšší práh tolerance,
být pevně ukotven v sobě
a nevnímat interakce s okolím
jako pro sebe ohrožující
...
Osobně jsem prošla dlouhou cestu
až k dnešnímu stavu, který je, jaký je
Na jedné straně jsou tu světlá místa
Už dokážu cítit pochopení a klid i v situaci,
kdy dostanu email, který mi oznamuje,
že taky jednou chcípnu
Zůstanu v kontaktu se sebou, i když mi
někdo z nesouhlasících diskutérů
v osobní zprávě napíše,
že jsem křivá
nebo že jsem terapeutka, a tak bych neměla
reagovat na jeho věty
A i v různých situacích v osobním životě,
kde jsem kdysi bojovávala nebo se stahovala,
zůstanu v klidu a nic neřeším
...
Pak jsou tu o něco těžší chvíle,
kdy v oněch momentech, které zajiskří srážkou hranic
dokážu ještě vnímat, že na jedné straně je pravda všude,
v každém vysloveném a napsaném slově kohokoliv
a že, pokud se daný člověk cítí ohrožen,
určitě existují lepší způsoby,
jak jsem ho mohla pochopit a zachovat se,
ale zkrátka jsem reagovala, jak jsem uměla
Je tam takový stíneček provinění,
racionalizace
a následná úleva
...
A pak jsou tu ty další chvíle J
Chvíle, kdy se spojí několik věcí dohromady
Někdo se dotýká mých hranic,
zjitřených únavou nebo nějakou jinou lekcí,
k tomu třeba začne, ze svých niterných důvodů,
napadat i druhé
(a mně se zjeví obrázek matky, která nemá hranice
a tak nedokáže ochránit ani své dítě)
a mám nepříjemný pocit,
že je potřeba něco udělat
Onen neblahý pocit, který lidé na cestě už znají
a zpětně se mu umějí i zasmát:
Že je potřeba TEĎ HNED něco udělat J
Ale vedle toho se ve mně třeba spustí
další proces - onen proud,
který byl před časem ještě zdravým požehnáním
mého života
Rozhodnutí, že si chci život dělat příjemným
Že mám volbu, jestli chci právě teď lekce
anebo potřebuji odpočinek a harmonii
A tak udělám rozhodnutí...
a někdy to tím končí
Ale jindy zas
mě dostihnou ony dávné pocity starší sestry,
která má mít víc rozumu
a být bezbřeze tolerantní a nápomocná slabším
...
Je to proces,
hluboký a vrtkavý proud v nás
Spíš mnoho proudů a vírů
Nezbývá než se vzdát
idealizovaného sebeobrazu sebe sama
a přijímat se se stejným pochopením,
jako se obvykle snažíme
přijímat druhé
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz