Měkká výměna
Pokud jsme v dětství stabilně nezažívali
potvrzení, že jsme dobří, zajímaví, hodnotní,
či jsme dokonce byli
příliš kritizováni, ponižováni či fyzicky trestáni,
dospějeme zákonitě k pocitu, že je potřeba
se před druhými lidmi chránit
Je to postoj – buď já nebo oni
Člověk se z nutnosti stane přespříliš samostatným
Dobrý pocit ze sebe si ostatně
musel vždy vytvořit sám
- od matky ani otce nepřicházel a když,
tak jen za cenu popření sebe sama
Spoléhá se proto jen na sebe,
lidi si příliš nepouští k tělu
(nemůže si pomoci, v kontaktu s nimi
se prostě necítí v bezpečí)
...
Pocity lásky, spolupráce, vzájemné úcty,
respektu k jeho čistotě a důvěřivosti
v dětství chyběl
Nerozvinula se schopnost
„měkké výměny“ s lidmi
Jeho psychika je navyklá odměňovat ho
za obranný postoj, ostražitost, agresi,
dokonce i za otupělost
Jen tímto způsobem byl totiž schopen
zažívat méně bolesti
Žije tudíž v bublině, kdy ví,
že kdyby byl měkký, mohlo by všechno být
mnohem horší
A v jeho mentální mapě naopak chybí
ona šťastná eventualita,
že být měkký také může znamenat
schopnost prožívat s druhými
radostnou a obohacující výměnu náklonnosti
...
Často píšu o tom, že pokud je s dítětem
zacházeno nespravedlivě,
nevyvine se v něm zdravý princip svědomí
Ten je totiž zakořeněn v uvědomění, že druzí
dělají to nejlepší co umí a myslí to se mnou dobře
a že i já tedy dělám totéž
Náš člověk v železném brnění
ale „oprávněně“ od lidí čeká zradu, zranění,
proto je pro jeho systém svědomí v pořádku
získat nad druhým jakoukoliv,
i nezaslouženou, výhodu
Cítí se oprávněn vítězit,
bez ohledu na použité prostředky
V dětství „nedostal nic“, za co by byl vděčný
To, co dostal, vnímá možná spíš jako přítěž
Je na válečné stezce se světem
...
Vítězství nad druhým ale nepřináší
radost spojení a harmonie,
ale jen tvrdý pocit uspokojení,
zadostiučinění z výhry
...
Samozřejmě i tento člověk většinou
touží po partnerském vztahu
Tam, a jedině tam, se touží otevřít,
prožít cosi delikátnějšího pod svým
rohovinovým povrchem
Ale už to, že si dovolí otevřít se
jen jednomu jedinému člověku,
je znamením, že nemůže jít o lásku
- tedy setkání se v uvolněné výměně
Je tu příliš mnoho strachu ze světa, z lidí,
příliš mnoho obran
A totéž, co pociťuje vůči cizím lidem,
po odeznění zamilování pocítí
i vůči svému partnerovi
Nejde o to, co je venku
(Petr, Pavel, Lenka nebo Eva),
ale co si nese uvnitř
- a to zůstává nezměněno i ve vztahu
...
Po čase tedy silně pocítí,
že se musí bránit i vůči partnerovi
a podle svého založení začne buď bojovat
anebo odejde
Pokud se mu ale ve vztahu podařilo
aspoň trochu otevřít a procítit v sobě
něco reálného, reálné pocity,
bude pro něj velmi těžké odejít,
zároveň je však nemožné zůstat
Jako by nebylo možné najít
onu správnou vzdálenost, model
... bolí všechno
...
To jediné, co je potřeba udělat, čím začít,
je pravdivě se konfrontovat se svým zraněním
S přecitlivělostí na kritiku či i jen otázku,
na zkoumavý pohled, na vtip...
Uvědomit si, jak si onen pocit
nebezpečí a znehodnocení nesu v sobě
a zlobím se za něj na ostatní lidi
Začít si všímat, jak se chovají jiní lidé
Klást si otázku, jak je možné, že na
kritiku nebo „ponižující“ poznámku
nereagují anebo reagují s humorem a nadhledem
...
Někdy musí uplynout mnoho času,
aby si naše psychika vůbec všimla,
že existují i lidé, kterým to, co my vnímáme
jako obrovské nebezpečí,
připadá jako neškodná legrace
A další kilometry vody,
než začneme experimentovat
se svou měkkostí a zmenšovat odstup
a výšku obranných valů, míru kontroly
...
V terapii nastává průlom, když je člověk schopen
spojit se se svým lidským jádrem,
s onou esencí sebe i lidí vůbec,
která nemůže být ničím znehodnocena
Která mu zajišťuje lidskou důstojnost,
právo na lásku, na pochopení, pozornost i péči,
když je zrovna potřebuje
...
Pak může časem opustit koncept falešné síly,
která se naštvává, brání, útočí,
odchází, přetrhává kontakty...
a spojit se se skutečnou silou,
která necítí ohrožení, ani ponížení
a nedělá nic na svou obranu
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz