Touha vybít se na druhém
TOUHA VYBÍT SE
Všichni chceme být dobří lidé
Každý, kdo dokáže, byť jen kouskem duše,
věřit, že ho někdo přijme a bude mít rád,
chce být dobrý
Má předsevzetí být jiný, než jeho
máma nebo táta
Chovat se ke svým blízkým hezky
a nechat si oplácet stejným
Zároveň je však kdesi uvnitř nás
i temná ropná skvrna všech ústrků,
které jsme v dětství zažili a část
naší bytosti
se chce pomstít a vybít napětí
...
To navýsost nepříjemné zmrazené napětí
je naše životní energie, která kdysi chtěla
kopat a škrábat, anebo aspoň
od kázání mámy nebo tvrdosti táty
utéct,
ale nemohla
a namísto toho musela sníst, pozřít,
strávit, absorbovat sama sebe
a zabetonovat se ve tkáních těla
...
Tato energie chce ven
Pořád chce kousat, kopat a škrábat
Pořád chce pohrdat, ublížit slovem
anebo i praštit, prakticky kohokoliv
Je rudá a slepá
...
To je důvod, proč se pořád mluví
o nutnosti stanovení hranic ve vztahu,
o tom, že je povinností každého,
kdo chce mít partnerský vztah, držet si
svůj prostor a nedovolit druhému
slepé vybíjení se
Každý má totiž v sobě skrytu touhu ublížit,
oplatit nespravedlnost
Je to automat, jukebox
Pokud někdo vhodí správný žeton
- spouštěč, který vám znovu oživí
dávné pocity ublížení –
pak, pokud se cítíte silnější, než daný člověk,
kousnete
...
Nikoho nepřekvapí, že se lidé ve chvílích,
kdy jsou přetížení a ve stresu,
vybíjejí na dětech
Děti jsou totiž na nás závislé, bezmocné
a náš pocit, že nám někdo škodí a my
máme právo osopit se nebo udeřit,
funguje rudě a slepě, je to autopilot
...
Většinu lidí nepřekvapí ani to,
že se mnoho z nás vybíjí i na svých
stárnoucích rodičích
Každý, kdo se aspoň základně vymanil
z materiální a citové závislosti na nich
a už je nepotřebuje, je schopen
rodiči pohrdat, nepříjemně odsekávat,
poučovat, ba i být hrubý
Rudě a slepě
...
Proč by nás tedy mělo překvapovat,
že se stejně chováme i k partnerovi,
který se nebrání?
Vše klidně snášej, nepřednášej svůj náhled
na dění ve vztahu, přijmi partnerovu verzi,
nepostav se za sebe a jen věř v zázrak...
a princip oběti v partnerovi,
křivdy, které nahromadil v dětství
plus ropná skvrna touhy vybít se,
dokonají dílo
Partner tě pojme do své slepé skvrny
a v jeho očích se tebe stane přímo
kráčející zlo, které si zaslouží
jakýkoliv trest
...
Zralý člověk není ten, který si nechá
všechno líbit, který stále omlouvá
chování druhého
Ani ten, který ve své slabosti nevidí,
že pouze nemá sílu, aby vůbec dosáhl
na svou skrytou touhu vybít se
Ani ten, který si touhu ublížit uvědomuje
a odsuzuje se za to
Zralý člověk je ten, který ví, že
všichni se ve vztahu někdy cítíme
jako oběť, jako ukřivděné malé dítě,
které se potlačuje a roste v něm touha
„udeřit“
...
NIKDO SE NEDOKÁŽE SVÉ TOUHY PO VYBITÍ VZDÁT
BEZ PEVNOSTI A SPOLUPRÁCE DRUHÉHO
Každý expanduje až tam, kam ho druhý pustí
Potřebujeme s partnerem mluvit,
stále si vyjasňovat, co se opravdu děje
a co jsou jen průsaky z minulosti
Upozorňovat se navzájem
na faktické nesrovnalosti v příbězích křivd,
které si hýčkáme, když se chceme
na partnerovi vybít
...
A tu starou zamrzlou energii potřebujeme
objevovat a vypouštět ven
v původním, zdrojovém, kontextu
- v terapeutických procesech
(přestože nám někdy už slovo „proces“
po létech práce na sobě leze i ušima),
i v náhlých hlubokých uvědoměních,
která přicházejí stále častěji, jak se učíme
nereagovat impulzivně na partnera,
ale zpomalit se a hledat pravdu
o bolístkách malého dítěte v nás
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz