Odpojenost versus jemné vnímání
Člověk, stejně jako každý jiný savec,
se rodí s plnou výbavou pro vnímání
svého těla, naplňování jeho potřeb,
vnímání druhých a komunikaci s nimi
...
Zvířata, dokonce i domácí mazlíčci,
kteří mohou být, na rozdíl od svých
divokých bratří a sester, traumatizovaní
podobně jako člověk,
si tyto vrozené kvality většinou uchovají
Cítí, že se potřebují každé ráno hezky
do sladka protáhnout (A jak!)
Když mají chuť, dají si šlofíčka
Pokud jsme něco hodně nepokazili,
tak jedí jen dosyta a ne víc
Zachovávají si optimismus
K mláďatům se chovají citlivě
a i v pokročilém věku umí pookřát a
stát se znovu hravými
...
Člověk je dnes bohužel vystaven mnoha
odchylkám od přirozenosti, mnoha
matoucím vjemům - od způsobu vedení
porodu, stravování, fungování rodinných
jednotek, virtuálních pastí, naladění lidí
v naší postkomunistické zemi...
Naše těla i mysli už v raném dětství reagují
na tyto evoluční anomálie šokem
...
Tělo se z pudu sebezáchovy snaží
„odpojit“ od mysli
Zatuhnout, vnímat co nejméně
vnitřních vjemů (co nezvládne trauma,
dokončí škola odměňující ztrnulost)
Zrychlit a tím potlačit prožívání
Odvést pozornost k vnějšímu rozptýlení
či krupobití úkolů
...
Lidé, včetně těch nejbližších, se
na obrazovce naší podvědomé mysli,
stávají těmi, kteří nenaplnili naše potřeby,
a tak se jim nedá věřit
Odpojování pokračuje – nechceme vnímat
své deprivované potřeby, ale ani potřeby
lidí, kteří nás zklamali anebo je vnímáme
jen selektivně, obchodnicky, za účelem
ochrany nebo naplnění sebe
Stane se z toho návyk do života
...
A tak nakonec nevnímáme ani
své tělo, ani své potřeby, ani touhy
druhých lidí
...
Viděla jsem to ve své rodině i dalších
rodinách
Maminky i tatínkové mají takzvaně
těžkou ruku, věčně rychlý krok, uspěchané
myšlení kroužící ve víru nutností, bez
schopnosti vnímat jemnosti, bez možnosti
zpomalit a nechat se prostoupit myšlením,
světem druhého člověka, včetně vlastních dětí
Děti a budoucí dospěli jsou nedostatkem
tělesného kontaktu s mámou a později
z nedostatku dalších fyzických podnětů
odpojeni od těla, nesladí oko s rukou,
nezkoordinují pohyby
...
Léta jsem nevěděla, proč neumím zpívat
Proč zněl můj zpěv ploše, nějak jinak, než
zpívají zpěváci
Zjistila jsem, že je to stavem mé citlivosti
Neuměla jsem vnímat svůj dech, krk zevnitř,
frčela jsem po hladině prožívání velkou
rychlostí a velmi hrubým rastrem
(byť jsem se nad sebou a nespravedlnostmi
světa uměla i velmi „citlivě“ rozlítostnit)
Pak jsem si začala všímat, že v naší rodině
i jinde uměli či neuměli lidi zpívat, malovat,
tančit, mluvit spolu... podle toho jak moc uměli
či neuměli cítit sebe
...
Včera tu někdo psal, že děti o komunikaci
s námi nestojí
Jak by to ale mohla být pravda? Děti o nás stojí
převelice, jsme pro ně vším, pokud se od nich
sami neodřízneme
...
Tuhle mi starší syn něco vyprávěl o soutěži,
kterou vypsal jeden výrobce her pro děti
Vyhrát je možné nejnovější mobilní telefon
Syn mě zaplavil detaily toho, jak je potřeba
navrhnout nějakou stavbičku a vítězná bude
zařazena do mapy hry
Připadalo mu ale nepravděpodobné, že by mohl
vyhrát a mně taky...
Měla jsem plnou hlavu dospělých starostí
a poslouchala každé druhé slovo, podobně
jako někdy vypouštím, když mi mladší syn
povídá v mračnech detailů o tom, co dělají
jeho legové figurky
...
Ale pak mi došlo, že tohle je jeho svět
a zeptala se ho: Zkusíš to? Máš na to chuť?
A on řekl: Ano! a začal mi ukazovat, co použije
Má chuť tvořit, něco vlastními silami
dokázat, dokonce získat mobil
Pokud nevyhraje, možná mu ten telefon
koupím sama nebo mu na něj přidám
A mladší syn je zase ve věku, kdy má rád
maminku, rád se tulí, rád v hrách vytváří
atmosféru harmonie (mezi plyšáky
a figurkami lega) – a tak spolu probíráme
vztah mezi Frendíkem a Sobicí,
hrajeme si ve dvou na flétnu, tancujeme
...
Dnes se staršího zeptám na stavbičku a
s mladším vystrojíme Frendíkovi a Sobici
vánoce
Pak se moje komunikace s nimi snad nikdy
nemůže smrsknout na dětmi nenáviděné
a ignorované: Jak bylo ve škole?
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz