Chci, aby se víc věnoval mně a dětem
Ráda bych, se souhlasem klientky, sdílela kousek naší emailové konverzace. Tato mladá žena s malými dětmi v dětství trpěla nedostatkem pozornosti své maminky. Máma se věnovala jen mechanickému pečování, chodila do práce. Neuměla se uvolnit a se svým dítětem si hrát, být z něj nadšená, vyzařovat radost z kontaktu (samozřejmě za to nemohla, do tohoto tvaru ji vytvarovaly její vlastní prožitky z dětství)...
Dívenka dospěla a nyní, jak už to trauma umí zařídit, prožívá totéž se svým manželem. Ne že by neměl dobrou vůli (tu jistě měla kdysi i její maminka), ale je přetížený a scény z jejich rodinného života dávají tušit, že si s sebou sám z dětství nese energetický vzorec zahlcení, který mu neumožňuje se dětem věnovat po delší dobu, aniž by přišel doslova o všechnu energii. Po pár minutách, půlhodině, hodině (pokud má intenzivní pomoc partnerky, pak třeba po půl dni) tvrdě ukončuje hru, doslova utíká a na nějakou dobu zavírá kohoutky. Jeho žena, v souladu se svým traumatem, pociťuje obrovskou zlost a bolest. Už ale umí trochu nahlédnout do sebe a nerozehrávat nekonečné drama, je ochotná jít dál, mluvit o svém zranění, hledat cesty. Pokouší se, mimo jiné, pracovat na regulaci tělesných projevů retraumatizace metodou somatic experiencing. Je to ale hodně těžké... Tady tedy otiskuji kousek konverzace osvětlující, v jakém bodě se nachází teď. A pak také moji odpověď:
XX:
„Vobec si neviem rady vo vzťahu k manželovi. Snažím sa nehovoriť s ním starým sposobom, ale vlastne poriadne neviem, ako s ním hovoriť novým sposobom. Snažím sa neobracať sa k nemu ako dieťa, ale vlastne neviem, ako sa k nemu obracať ako dospelá. Tak sa k nemu neobraciam. Kontakt s ním je pre mňa záhul, cítim obrovské napatie - solar, lýtka. Nedokážem sa s ním spojiť, otvoriť sa mu. Necítim u neho teplo, bezpečie, priestor. Odťahujem sa od neho, vyhýbam sa mu a zároveń ma to bolí. Stretávam sa so sebou, so svojim telom a jeho impulzami, s ideálnou maminkou... To je fajn. Ale vo vzťahu k mužovi cítim beznádej, bezmoc, bolesť. Je to ok, je to len nejaké fáza, ktorá má svoje miesto? Kedy sa čo može zmeniť, keď s ním nie som schopná hovoriť, spojiť sa s ním, otvoriť sa mu? Nedokážem prinášať a organizovať pre nás pekné chvíle, nemám na to kapacitu a hlavne mám presvedčenie a pocity, že on tam nie je, že je stále niekde zanorený, odpojený, že je to celé na mne, celé ma to ta bolí a zahlcuje... a ja nemožem a nechcem a neviem, čo s tým. Uff.“
IH:
„Je to patro frustrované touhy a hněvu (tam je energie víc), střídané s patrem apatie (tam je energie málo). Zkusila jsi mu tohle všechno říct? Že tohle, přesně v tomto provedení, jsi zřejmě zažívala den za dnem mnoho let se svou mámou. A že si tě to teď našlo. Zeptej se ho, jestli bys si mohla v těch nejhorších chvílích přijít pro pevné objetí. A že se teď nedokážeš dostat do normálního rytmu, že celá tvoje pozornost je v té retraumatizaci a vidíš převážně to špatné, selektivně. Taky, že chápeš, že on nemůže lusknutím prstu změnit svoje energetické nastavení, svoje vzorce a být „ideální mámou“, a tak že bys to ráda zkusila jen s tím pevným objetím. Třeba 10x za den. To by mohl zvládnout, energeticky. Určitě má spoustu dobré vůle, ale stejně jako ty nemůžeš jen tak přestat vyhlížet ideální mámu a zlobit se na tu reálnou (partnera), on nedokáže vyjít ze svého dětského energetického vzorce a být trvale angažovaný a inspirující manžel a otec. Jste v tom oba stejně, potřebujete spolupracovat a možná se vám časem podaří posunout se do více naplňujícího stavu. Neklaď nároky ani na sebe, ani na něj... Spolu hledejte cesty, jak vymýšlet společné bytí s dětmi víc strukturovaně (hry s pravidly, vyrábění, akce s dalšími dospělými, kurzy pro rodiče s dětmi...). To mu velmi uleví od chaosu nestrukturovaného, „nekonečného“ mezilidského kontaktu typu „sedíme na koberci a hrajeme si na něco“. Takový kontakt obnáší příliš mnoho impulzů, pobídek, očekávání, nároků od dětí, na které nemá v nervové soustavě kapacitu reagovat a pociťuje je jako tlak, až k závrati...
Přiznejte si, jak na tom oba jste a spolupracujte, podporujte se, opečovávejte svá zranění a limity.“
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz