Za příslib lásky udělám cokoliv
Včera jsem šla po ulici a najednou
mi na botě přistál svazeček zažloutlých stránek
vytržený z nějaké knihy
Název „Jako oheň a voda“, strana 111
…
Jsem tvor pověrčivý, věřím na synchronicity,
a tak jsem horní stránku pročetla, jaký že vzkaz
mi strážce osudu prostřednictvím svazečku,
očividně, Červené knihovny, posílá
A vzkaz byl hned ve druhém odstavci,
tedy námět na článek:
„…Jenže ona toho mizeru pořád milovala – láska
a potřeba být s ním, nehledě na následky,
v ní teď zvítězily.“
…
Takže, jak to pojmout?
Na podzim jsem vedla dva kurzy
- jeden se jmenoval Zralá komunikace,
druhý Rekonstrukce attachmentu
Zralá komunikace byla zaměřená primárně na to,
jak si zachovat vztah tím, že se naučím lépe
přebírat zodpovědnost za své potřeby a emoce
a umím je druhému vhodně komunikovat
Rekonstrukce attachmentu vedla, mimo jiné,
k tomu, aby se člověk nepotřeboval potlačovat nebo
udržovat vztah za každou cenu jen proto,
že je prázdný, z dětství nedosycený
…
„…láska a potřeba být s ním, nehledě na následky…“
většinou není láskou, ale jen onou potřebou
maličkého, bezprizorného dítěte v nás,
kterému navíc vštípili, že na něj zase
tolik lásky a příležitostí v životě nečeká
…
Dalším kouskem výbavičky, kterou si s sebou
z dětství často neseme, je ustálené vidění světa
a reality vztahů
Myslíme si, že daní za vztah, je drama
a kus špatného zacházení
Často máme tak málo srovnání, že ani nevíme,
že by mohlo existovat lepší zacházení,
více respektu, volnosti, porozumění
Trpíme, abychom měli vztah
…
Tyhle mapy je potřeba přepsat
Číst, dívat se kolem sebe, studovat a prociťovat
pozitivní příklady, přátelit se s lidmi, kteří mají
hezký vztah, přepisovat svou psychiku
u terapeuta i na kurzech
A zároveň budovat svůj život
Mít v životě něco svého – svůj milovaný koníček,
práci, přátele, děti, kterým se věnuji tak, aby nás to
všechny bavilo, vizi, za kterou jdu, tělo, o které pečuji
To vše nás vyvádí ze slepé uličky, kterou je fixace
na jediného člověka, milence, partnera –
- ve skutečnosti mámotátu
…
Nestačí totiž mít už odžito tolik špatného,
že jsem se rozhodl, že takhle už dál nechci
Touha po spojení s druhým a nedostatek zdrojů
naši vůli přemohou, anebo
- pokud nepřemohou –
můžeme skončit jako zatrpklí, osamělí lidé,
kteří už nechtějí vztah, protože se bojí utrpení,
trpí však svou osamělostí
…
Je potřeba mít odžito mnoho špatného,
abych už totéž nechtěl znovu, ale zároveň
i hodně dobrého, abych už věděl,
jak to chutná, že to můžu mít
a že nic menšího nechci
Potřebuji už mít zdroje lásky a respektu,
uvnitř i venku, jinak se budu zoufale upínat
na ten jediný zdroj, který se mi nabízí,
jakkoliv špatný je
…
Když zapracuji na svém vnitřním nastavení,
naplnění i na svém denním režimu, abych se
cítil naplněný a ve spojení s lidmi,
pak už mě udiví, když se ke mně někdo, kdo
mi proklamuje lásku, chová špatně
a nezodpovídá za své emoce
Dospělost už mám jako normu a vidím ji okolo,
věřím v ni
Už jsem natolik naplněný, že si
mohu dovolit vybírat si lidi a situace
…
A ten proces stále pokračuje
Postupně už si ani tolik nevybírám, protože
situace kolem sebe aktivně tvořím
Jsem schopen je prodchnout svou energií
sebepřijetí i pochopením druhého
K tomu ale musím dorůst
…
Na začátku je vždy rozpojení starých
mentálních spojení
K lásce nepatří neustálé utrpení,
není normou, že jsme jako oheň a voda
ve smyslu vyšponovaného romantického napětí
Červené knihovny, které se tak rádo překulí
do ohnivého dramatu a ledové nenávisti
…
To, co potřebujeme, je prodchnout své tělo
prožitky vřelé mateřské a otcovské náruče,
prozvučet mysl něžnými slůvky,
slovy i činy podpory a ocenění
Pak si začneme vážit svého života a za příslib
dramatické lásky už neujdeme ani krok
A filtry v naší mysli k nám začnou propouštět
jen lidi a prožitky, které vibrují klidem a radostí
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz