Za příslib lásky udělám cokoliv

Včera jsem šla po ulici a najednou

mi na botě přistál svazeček zažloutlých stránek

vytržený z nějaké knihy

Název „Jako oheň a voda“, strana 111

…

Jsem tvor pověrčivý, věřím na synchronicity,

a tak jsem horní stránku pročetla, jaký že vzkaz

mi strážce osudu prostřednictvím svazečku,

očividně, Červené knihovny, posílá

A vzkaz byl hned ve druhém odstavci,

tedy námět na článek:

„…Jenže ona toho mizeru pořád milovala – láska

a potřeba být s ním, nehledě na následky,

v ní teď zvítězily.“

…

Takže, jak to pojmout?

Na podzim jsem vedla dva kurzy

- jeden se jmenoval Zralá komunikace,

druhý Rekonstrukce attachmentu

Zralá komunikace byla zaměřená primárně na to,

jak si zachovat vztah tím, že se naučím lépe

přebírat zodpovědnost za své potřeby a emoce

a umím je druhému vhodně komunikovat

Rekonstrukce attachmentu vedla, mimo jiné,

k tomu, aby se člověk nepotřeboval potlačovat nebo

udržovat vztah za každou cenu jen proto,

že je prázdný, z dětství nedosycený

…

„…láska a potřeba být s ním, nehledě na následky…“

většinou není láskou, ale jen onou potřebou

maličkého, bezprizorného dítěte v nás,

kterému navíc vštípili, že na něj zase

tolik lásky a příležitostí v životě nečeká

…

Dalším kouskem výbavičky, kterou si s sebou

z dětství často neseme, je ustálené vidění světa

a reality vztahů

Myslíme si, že daní za vztah, je drama

a kus špatného zacházení

Často máme tak málo srovnání, že ani nevíme,

že by mohlo existovat lepší zacházení,

více respektu, volnosti, porozumění

Trpíme, abychom měli vztah

…

Tyhle mapy je potřeba přepsat

Číst, dívat se kolem sebe, studovat a prociťovat

pozitivní příklady, přátelit se s lidmi, kteří mají

hezký vztah, přepisovat svou psychiku

u terapeuta i na kurzech

A zároveň budovat svůj život

Mít v životě něco svého – svůj milovaný koníček,

práci, přátele, děti, kterým se věnuji tak, aby nás to

všechny bavilo, vizi, za kterou jdu, tělo, o které pečuji

To vše nás vyvádí ze slepé uličky, kterou je fixace

na jediného člověka, milence, partnera –

- ve skutečnosti mámotátu

…

Nestačí totiž mít už odžito tolik špatného,

že jsem se rozhodl, že takhle už dál nechci

Touha po spojení s druhým a nedostatek zdrojů

naši vůli přemohou, anebo

- pokud nepřemohou –

můžeme skončit jako zatrpklí, osamělí lidé,

kteří už nechtějí vztah, protože se bojí utrpení,

trpí však svou osamělostí

…

Je potřeba mít odžito mnoho špatného,

abych už totéž nechtěl znovu, ale zároveň

i hodně dobrého, abych už věděl,

jak to chutná, že to můžu mít

a že nic menšího nechci

Potřebuji už mít zdroje lásky a respektu,

uvnitř i venku, jinak se budu zoufale upínat

na ten jediný zdroj, který se mi nabízí,

jakkoliv špatný je

…

Když zapracuji na svém vnitřním nastavení,

naplnění i na svém denním režimu, abych se

cítil naplněný a ve spojení s lidmi,

pak už mě udiví, když se ke mně někdo, kdo

mi proklamuje lásku, chová špatně

a nezodpovídá za své emoce

Dospělost už mám jako normu a vidím ji okolo,

věřím v ni

Už jsem natolik naplněný, že si

mohu dovolit vybírat si lidi a situace

…

A ten proces stále pokračuje

Postupně už si ani tolik nevybírám, protože

situace kolem sebe aktivně tvořím

Jsem schopen je prodchnout svou energií

sebepřijetí i pochopením druhého

K tomu ale musím dorůst

…

Na začátku je vždy rozpojení starých

mentálních spojení

K lásce nepatří neustálé utrpení,

není normou, že jsme jako oheň a voda

ve smyslu vyšponovaného romantického napětí

Červené knihovny, které se tak rádo překulí

do ohnivého dramatu a ledové nenávisti

…

To, co potřebujeme, je prodchnout své tělo

prožitky vřelé mateřské a otcovské náruče,

prozvučet mysl něžnými slůvky,

slovy i činy podpory a ocenění

Pak si začneme vážit svého života a za příslib

dramatické lásky už neujdeme ani krok

A filtry v naší mysli k nám začnou propouštět

jen lidi a prožitky, které vibrují klidem a radostí

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz