Touha versus záměr

Všimla jsem si v komentářích k mému předchozímu postu zamyšlení nad povahou touhy. Možná bude pro někoho zajímavé, když sem vložím své úvahy o ní. Touhu považuji v nižších patrech Mřížky (viz post z 18. února) za formu obrany před nebezpečím, zatímco na vyšších patrech se pomalu mění její kvalita na zralejší záměr:

Touha je ve všech nižších patrech Mřížky... V Zamrznutí jaksi slepě a hluše toužíme, aby zmizel problém anebo abychom vymizeli my (toužíme třeba celý víkend číst anebo si pustit celou sérii detektivky, nebo jen stále malovat, zpívat, psát, uklízet a aby nám ostatní dali pokoj nebo třeba i toužíme být tak souladní, tak přizpůsobiví, že s druhým splyneme, například touha být pravou rukou někoho, pokud je tato touha vedena jen bezpečím, ne snahou o pasivně agresivní manipulaci)... V zóně Útěku naše touha prostě směřuje PRYČ OD zdroje nebezpečí (toužíme cestovat, stěhovat se, měnit práci, nemuset nikoho vidět, vyhýbat se kontaktu, naše touhy jsou aktivnější, v realitě směřují kamkoliv, kde cítíme pro sebe víc prostoru a vzdalování se od ohniska nebezpečí, ještě nemáme sílu mu čelit...)... V TOUZE na Mřížce poprvé jaksi zatoužíme po něčem pro sebe, není to už jen mizení nebo prchání... Ve vyšších patrech Útoku směřuje kus touhy PROTI zdroji nebezpečí, ke zničení či diskreditaci druhého nebo nadřazení sebe tím, že mám pravdu anebo vyniknutím v nějaké činnosti nebo funkci (v některých případech kariérismus, touha hrát prim někde v nějakém prostředí, mít moc například z důvodu nějaké funkce) … Na stupni Neutrality, kde už nejsme tolik ovlivňováni bezprostředním strachem (ne směr do sebe, od nebo proti nebezpečí), se neutralita stává nejvyšší hodnotou, touha jde směrem k ní. Už nejde o ochranu sebe, ale o sebe vývoj... Totéž v Ochotě a tak dále. A vždy v každé verzi touhy převládá tahle určitá energie, poplatná tomu kterému patru. V čistém Rozumu toužíme jednat v souladu s objektivní příčinou a následkem, hledáme a tvoříme spravedlnost. V lásce podle mně odpadá mnoho z kategorizování na dobro a zlo a naše záměry (už bych je nenazvala touhami) jdou směrem jemného propojení celého pole (ty, já, okolí se ovlivňujeme tolika nitkami, že nelze jednoznačně říci, co je příčina a co následek). Naše záměry jdou směrem udávání tónu prostředí kolem sebe akty pochopení, soucítění, zralé komunikace, nezištných činů...

I dosud nezralá, mladičká forma touhy je tedy v určité fázi vývoje pokrokem... A vrací se k nám znovu a znovu jako motor pro pozvednutí se k větší zralosti. Každý v sobě totiž máme mnoho nitek, mnoho témat, která se vynořují v životě jen postupně... A tak i když v některé oblasti svého vývoje balancuji už na hraně neutrality, v jiné jsem teprve v touze a sbírám sílu jít dopředu.

Iveta

www.ivetahavlova.cz