IVETINA ZLATÁ PRAVIDLA KOMUNIKACE

Množí se zprávy, že v leckteré domácnosti už touto dobou panuje ponorková nemoc, a tak se snad hodí zase jednou článek o zralé komunikaci.

Jako každý jiný člověk, i já mám chvíle, kdy se mi moc CHCE tak trošku se cítit v právu, tak trošku se zlobit, tak „trošku“ seknout. Už před lety jsem si ale uvědomila, že to je cesta do pekel a od té doby, v podstatě každý den, studuji, zvědomuji, přeprogramovávám, zkouším si, jak by bylo možné komunikovat jinak. Tak pokud jste, stejně jako já, z rodiny, kde chyběly vzory zralé komunikace (z pochopitelných důvodů – náctiletá mateřství, výchova hanbou a fyzickými tresty atd.), kde široko daleko nebylo jediného člověka, který by uměl regulovat své emoce, naslouchat, validovat, otevírat prostor k diskusi namísto rychlého směřování k autoritativnímu řešení… pak můžete nahlédnout do mého seznamu zlatých komunikačních pravidel, která jsem si postupně pro sebe vytvořila.

Vždy, když přijde zahlcující situace a chce se mi chovat se nezrale, ventilovat emoce, nadechnu se a pátrám v seznamu, protože jsem se naučila věřit, že se mi vyplatí přidržet se pravidel, která jsem přijala ve chvíli, když jsem měla chladnou hlavu a emoce pod kontrolou. Už vím, jaký je rozdíl mezi nezralostí: CHCE SE MI a zralostí: CHCI.

IVETINA ZLATÁ PRAVIDLA, namátkou:

1. PRVNÍ REAKCE SE NEPOČÍTÁ

Druhý, stejně jako já, ve stresu reaguje na autopilotu. Musím mu dát možnost nadechnout se, zregulovat. Tomu můžu napomoci tím, že nereaguji okamžitě, zreguluji sebe a dám mu prostor… Stejně tak sama sebe neobviňuji za přehnanou první reakci. Je to prostě zákonitost.

2. NEHLEDÁM, KDO JE V PRÁVU… JDE MI O POCHOPENÍ SITUACE A ŘEŠENÍ

3. NEOBRACÍM SE DO MINULOSTI, NESČÍTÁM HŘÍCHY DRUHÉHO, ŘEŠÍM JEN „TEĎ“

(Nikdy slova typu: „Tys tehdy to a to…“ „Ty vždycky to a to…“) To opět jen posiluje princip distribuce viny a neřešitelnost.

4. DRUHÝ NEVÍ, PROČ ŘÍKÁ/DĚLÁ TO, CO ŘÍKÁ/DĚLÁ

Nikdo nezná důkladně své „pole“. 90% všech informací v naší paměti leží v implicitních knihovnách našeho mozku. Pohybujeme se ve svrchních patrech. Čím nezralejší jsme, tím víc jsme mimo. Nevíme, co nás „spouští“, a tak vymýšlíme náhradní důvody (projekce, racionalizace).

5. ZÁKLADEM JE TRANSPARENTNOST

Potřebuji druhému vysvětlovat své motivy, jejich spletitost, protichůdnost, změny v čase, objevené spouštěče (aniž bych se cítila zahanbená). Domluvit si signály, takovou červenou vlaječku, že se blíží retraumatizace. Například „Kájo, můj dvouleťák.“ (pocit osamění po narození bratra). Tím i jeho učím orientovat se ve svém nitru.

6. ZA TRANSPARENTNOST DRUHÉHO SE DĚKUJE

Za zpětnou vazbu druhého se děkuje, i když je nepříjemná.

7. NEREAGOVAT HNED NA VĚCNÝ OBSAH SDĚLENÍ, NEJDŘÍV PARAFRÁZOVAT, VALIDOVAT

Pokud jsme společně ve stresu, druhý nedokáže hned přepnout na věcný rozhovor a do mé roviny přemýšlení. Potřebuje potvrdit, že ho slyším a že je v pořádku, co řekl.

8. NESTŘÁDAT SI EMOCE, NESNAŽIT SE NIC VYDRŽET, NEBÝT SÁM

Natáhnout „ručičku“ k někomu bezpečnému, u koho se můžu vypovídat, uklidnit, nabrat síly.

9. PŘÍČINNÁ SOUVISLOST NENÍ NIKDY JASNÁ

„Pole“ je příliš mnohovrstevnaté. I když se mi zdá, že to TEN DRUHÝ něco udělal nebo řekl a tím vše spustil, nebývá to pravda. Pravděpodobně jsem předtím já něco řekla, udělala (třeba i před měsícem) anebo setrvale svým postojem vytvářím atmosféru pro to, aby druhý udělal přesně to, co mi vadí.

10. POKUD MÁM SILNOU EMOCI, JSEM V DĚTSKÉM PROGRAMU

11. PROBLÉM MÁ TEN, KOMU NĚCO VADÍ

Ne ten druhý, který mi špatný pocit vytváří.

12. KAŽDÝ ŠPATNÝ POCIT SI VYTVÁŘÍM SAMA

13. EMOCE SE NEVENTILUJÍ, ALE REGULUJÍ

Je potřeba naučit se seberegulaci i spoluregulaci s druhými.

14. DRUHÝ MI NEMUSÍ VYHOVĚT

Pokud „nechce“, znamená to, že de facto nemůže. Něco v jeho psychice mu brání... Pokud mi nemůže vyhovět, leží zodpovědnost za uspokojení mé potřeby jen na mně samotné.

15. CÍLEM ROZHOVORU JE TRANSPARENTNOST A POTENCIÁLNĚ SPOLUPRÁCE

Ne přenesení viny, prosazení vlastního stanoviska, okamžité řešení, ovlivnění druhého...

16. ŘEŠENÍ SE HLEDÁ POMALU A POSTUPNĚ

V konfliktních nebo jiných obtížných situacích (kdy je například potřeba něco rozhodnout) bývá ve hře mnoho našich dětských programů. Chtít věc otevřít, prodiskutovat a rozhodnout v rámci jednoho rozhovoru je nebezpečná utopie.

Vím, že vytvořit si musí svá pravidla každý sám. Nejde o to něco mentálně obsáhnout. Každé z těchto pravidel/pomůcek muselo doslova probublat mým tělem. Bylo to dlouhé a bolestné zvědomování, práce s protiprogramy, přeprogramovávání různých přesvědčení a energetických vzorců.

Tak ať se daří a ať nám zlatá pravidla, kodex naší zralosti, pomáhají udržet si jasnou hlavu a velkorysé srdce.

Iveta

www.ivetahavlova.cz