DĚJINY MOCI A BEZMOCI
Každou chvíli mi v poslední době přijde řádek, odstavec, stránka... k údělu žen a dětí v naší civilizaci. Je to jako by mi někdo diktoval a já vůbec nestačím zapisovat. Toto je například údajně rok 799, kdesi v západní Evropě:
"Moje matka mě porodila v chlévě, mezi povinnostmi, vychrstla mě do svých sukní bez dalších cirátů a zpěvů andělů strážných. A tak jsem přišla na svět, ve kterém budu sto devadesát let rodit děti a dalších sedm set se ptát sama sebe, co tu dělám a proč nejsem v nebi, kde tyhle pozemské hnoje a tekutiny vypadají zajímavě, skoro romanticky. Spíše jako ornament, který obrazu dodává hloubku. Jsem tu sama a nikdo neví, co jsem zač. Nasrat! Moje dcery vám to spočítají. Porodím jich hodně a hodně jim o vás budu povídat, muži tohoto světa. Muži, kteří vědí hovno a hovnem jsou. A přesto nás můžou za hodinu po nicotné rebelii protáhnout kravským zadkem tam a zpátky, až je z nás onuce, která sedí v koutě a pokyvuje hlavou, zatímco muž sedí v naleštěných botech u stolu a rozhoduje o tom, koho zabijou nebo zpeněží příště. Poté, co zkrotí své odbojné ženy a vydojí jim duši z mozků. Poté, co se nakojí a ukojí v jejich záhybech a vyndají se, aby se se svou výbavou naposledy potěšili, než ho řízně zastrčí a zavrčí: Jídlo!"
Buďte vděční všem mužům, kteří se v minulosti odvážili narodit jako muži a prošlapávat cestičky krutosti, aby se mohl zrodit soucit a ochrana slabších. A ženám, které pro nás prošly cestičku od velké polarizace pohlaví a bezmoci k rovnoprávnosti.
S úctou k nevyhnutelnosti dějin
Iveta
Comments