Odporáček a Ochotinka

„Mně nebude nikdo ovládat!“ zaburácel Odporáček do krajkové záclonky, až se sám lekl a rychle si přikryl pusu. „Jistěže ne,“ přikývla Ochotinka. Přestala míchat polévku, utřela si ruce do puntíkaté zástěrky, tiše přešla k oknu a podala Odporáčkovi jablíčko.

Odporáček se na jablko zadíval a z očí se mu skutálely dvě slzy – jedna čirá, z lítosti a druhá zakalená vztekem. Ochotinka zatím zalila konvalinku a načechrala muškát.

Došel ke stolu a ztěžka dosedl. Začal, teď už tiše: „Ty nevíš, jaké to je, cítit takový vztek, že bych někoho nakop a nemoct nic dělat.“ Ochotinka přikývla a bylo to, jako by mu zase podala jablíčko.

Odporáček pokračoval: „Mně nesmí nikdo ovládat, nikdo si to nesmí dovolit. Nikomu to nemůžu dovolit! Já proti tomu musím bojovat, a to je dobré … ale s tebou jsem v pasti, Ochotinko. Ty nic nechceš, a to mě dovádí k šílenství.“

Ochotinka posmutněla, pak se usmála a řekla: „Sněz to jablko, prospěje ti.“

Odporáček jen mávnul rukou, jako by chtěl říct, že to byl dobrý pokus. „Ty jsi, Ochotinko, tak nesnesitelně pozitivní a vstřícná. Tebe nedokážu podezřívat, že si mě chceš zavázat, ani že máš postranní úmysly. Když bych ti chtěl něco z trucu odmítnout, budu se cítit trapně… A to ti je tak nesnesitelný pocit! S tebou se cítím špatný, špatný, špatný.“

Ochotinka si přisunula židli ke straně stolu, aby se na ni Odporáček nemusel dívat zpříma. Dívala se do zahrádky na křehounký lesík bylinek na záhonu, který jí Odporáček s nechutí, a přesto z lásky zoral. Nakonec řekla: „Odporáčku, je mi to moc líto. Je mi líto, co prožíváš. Já vím, v čem se cítíš doma, jak ti troška té bojovné energie dodá vzpruhu. Ale já prostě nemůžu. Většinou prostě nemůžu. Víš, já nechci vyvažovat, věřím, že se dají věci zlepšovat.“

Odporáček si přikryl tvář dlaní a chvíli tak zůstal. Pak vzhlédl a lehce, jako by to bylo pírko, zvedl židli i s Ochotinkou a otočil ji směrem k sobě. „Ochotinko, proti tobě se nedá bojovat. A tak, od té doby, co jsem s tebou, vím, že bojuju sám proti sobě: Nemůžu od druhých nic přijmout. Nemůžu dělat věci, když je po mně chtějí druzí. A dokonce nemůžu dělat ani věci, které si naplánuju sám, protože když už jsou naplánované, jako by ožily. Jako by to byly nějaké samostatné bytosti, které mně zase drží v šachu a snaží se mě ovládat.“

Na muškátu se krmil motýl, křidélka se mu ve slunci prochvívala slastí, dovnitř zavanul větřík prosycený petrželí, pažitkou a koriandrem.

„Když něco nejde, tak to nejde a je to tak v pořádku,“ řekla Ochotinka a maličko ho pohladila po ruce. „Mysli jen na sebe, Odporáčku, dovol, ať ti narostou křídla. A jednoho dne tě zavolá větřík a sluníčko a třeba vstaneš a půjdeš rád.

Iveta www.ivetahavlova.cz