Podej mi ruku (Nemám mapy pro vztah, ale učím se)

Když jsem byl malý, nikdo se mě neptal: Jak se cítíš? (pokud jsem zrovna nebyl nemocný)

Od chvíle, co jsem se naučil chodit, už mě nikdo nedržel za ruku. (pokud zrovna nechtěl, abych šel rychleji)

Když už jsem uměl mluvit, nikdo se mě neptal: Co si o tom myslíš? Jaký máš názor? (když jsem ho vyjádřil sám a byl jiný než jejich, umlčeli mě nebo přemlouvali)

Když se mi něco nelíbilo, byl jsem špatný.

Když se jim něco nelíbilo, byl jsem špatný.

Pozornost jsem měl, jen když bylo něco špatně. (nebo když se mě týkal požadavek školy nebo jiné autority)

A tak se nediv,

že se Tě neptám, jak se cítíš.

že nevím, jak a proč Tě držet za ruku.

že se Tě neptám na tvůj názor.

že je pro mě těžké být otevřený.

že špatně přijímám připomínky.

že s Tebou navazuji kontakt skrz problémy a povinnosti.

Ale díky vztahu s Tebou, díky Tvé nespokojenosti, díky Tvým podrobnějším mapám vztahů, začínám tušit, že jsou krajiny, kde jsem už dlouho nebyl. Kde jsem ještě nikdy nebyl. Měj se mnou trpělivost. Cítím, že mě Tvé vnímání rozvíjí. Když budeš tlačit, převládne odpor. Když půjdeme pomalu, nakonec Ti podám i tu ruku. Zaklesneme se prsty, aby nám mezi nimi neproklouzly celé vagóny života. Nákladní vagóny, bez ladu a skladu naložené mými zhašenými touhami. Vagóny, dosud rachotící na paralelních kolejích kdesi v suterénu mého podvědomí. A společně půjdeme hledat a rozplétat ten zaprášený kontraband. Občas nás smete nějaký ten utržený vagón. Budeš naštvaná a budeš to chtít vzdát. Já budu taky naštvaný, ale budu Tě vskrytu i chápat – to proto, že mi v dětství opravdu vnukli, že jsem špatný… Modlím se, abys to unesla a budu chápat, když Ti dojdou síly. Cítím, že mě měníš. Možná to zatím není vidět, ale já to cítím. A můžu jen doufat, chci věřit, že i já Tobě přináším něco tak esenciálně cenného…

Podej mi ruku, sama, v lehkosti, dej mi možnost být v tom spojení jen tak napůl, pro začátek. Ušetři mou nervovou soustavu přetížení z neznámého, z dávno odepřeného. Každou Tvou nabídkou, která není příkazem, se měním, dorůstám. Kéž bych Ti mohl dát nahlédnout dovnitř. Ani já sám se tam nevyznám, ale Ty bys možná mohla... Vidím Tě, cítím Tě. I když to někdy vypadá, že se ve svém životě ohlížím jinam, ve skutečnosti zabíráš skoro celý můj obzor. Občas jako velká silueta matky, kterou v Tobě podvědomě chtíc nechtíc cítím. Pak se peru s klubkem svých starých zahanbení, vin, hněvů, opuštěnosti, křivd, nemožností mluvit, marnou snahou obhájit se. Ale jindy, a vlastně po celou dobu, vnímám, že jsi mou součástí, součástí toho, kdo jsem, kým jsem se stal… Podej mi ruku

Iveta www.ivetahavlova.cz

P.S. Platí stejně tak i pro ženy.