Vzorec: Už je to tady zase, vždy mě zklame.

Při práci s dětskými zraněními asi každý narazí na různé „zradičky a zklamání“, jejichž nositeli jsou rodiče K nim bývá připojeno, jako takový apendix, opravdu takové slepé střevo, slepá dětská myšlenka, že „to špatné ruší všechno dobré“, co se stalo a děje … Najdeme v sobě věty jako Vždycky mě zklame, takže to nemá cenu… nic nemá cenu, nemá mě ráda… … Rodiče jsou jenom lidi Občas mají nervy na pochodu, občas nedokážou pochopit emoci dítěte, často dochází k nedorozuměním, když svůj vnitřní svět implantují do motivů dítěte Tak to prostě je … Problém vzniká v rodinách, kde po nechtěném ublížení nenásleduje vysvětlení, omluva a vyvinění dítěte … Dítě se pak uzamkne ve věčné křivdě, smutku, dokonce nenávisti (projev bezmocné energie) a vytvoří si síť zjednodušených, a většinou nepravdivých, teorií a obran … A pak můžeme slyšet třeba šedesátiletého člověka mluvit o mámě a stále přeskakovat z tématu na téma, bez souvislosti (máma je špatná – ale zase dobrá – a špatná) Chybí komplexní porozumění, kontinuita myšlení Člověk je ve věčné mentální i citové fragmentaci, protože nikdy nepřemostil zkratkovité emoční myšlení z dětství Nepochopil a na hluboké úrovni neprožil vnitřní život rodiče a kontext dávných situací … V jeho vnitřním světě žije několik (mnoho) matek Většinu času se přiklání k jedné verzi, ale pokud je vystaven spouštěčům (anebo i pozitivním impulzům), je schopen přeskákat mezi celou plejádou svých vnitřních matek Nejsou spojeny v jednu, chybí ucelený koncept … Pokud patříte k těm, kteří systematicky pracují na dozrávání své osobnosti, pak znáte ten moment, kdy se objeví možnost citové kontinuity Schopnost milovat, i když se dobré střídá se špatným … Odvažujete se stále více spojit dobrou a špatnou mámu (dobrého a špatného partnera) do jedné osoby a pracujete na lepším vzájemném pochopení a respektující komunikaci … A samozřejmě se může stát, že i partner nebo vaše máma fungují na principu „Mám tě rád, jen když se cítím dobře… a většinu času tě tedy rád nemám.“ V denní komunikaci to pak vypadá tak, jako by se vůbec nesnažili a neprojevovali zájem Jsou příliš zranění, a tedy příliš hluboko ve fragmentovaném myšlení, uzavřeli se schopnosti milovat kontinuálně … Existují samozřejmě extrémy, kdy není možné s druhým člověkem být ani v základním bezpečí, ALE já sama jsem léty došla k závěru, že speciálně u našich maminek (našich vzpomínek na ni) je dobré počítat, více méně, jen to pozitivní, tedy to vědomé, to, co chtěla, o co usilovala Ne to negativní, kde ji řídil autopilot … Nenávist, tedy snaha jít proti naší přirozené touze milovat a spojovat se, odebírá z těla obrovské množství energie Málo snahy pochopit druhého, zejména mámu, vede k onomu fragmentovanému myšlení, vnitřní dezorientaci a chaosu, protože v různých místech psychiky jsou skladem i vzpomínky na to, že nás maminka držela, hladila, krmila, nesla životem … Nejde o to, že bychom měli druhému velkými slovy (ani malými slovy) odpustit, zapomenout, popřít se Jde o nás samotné – o to pochopit, že vzorec věčného zklamání: „Teď sice tři týdny sekal dobrotu, ale teď to zase přišlo, zase mě zklamal, je to marné!“ vede k zaseknutí myšlení a brání vývoji vztahu … Snažme se zvyšovat svoji psychickou kapacitu, abychom byli schopni unést určitou dávku emočního stresu bez padání do dětských vzorců myšlení Pochopme a osvoboďme své nitro a nastavme v sobě zralé principy chápání lásky a vztahu

Iveta www.ivetahavlova.cz